Matýskův příběh
Moje rodina čekala, že se narodím na konci července roku 2009 jak se na prvorozeného syna sluší a patří, z nevyjasněných důvodů jsem ale na svět přišel už na konci dubna. Tým lékařů, který tehdy bojoval jak o můj, tak i o maminčin život, mi nedával téměř žádnou šanci na přežití. S maminkou jsme to přežili oba, ale na mě ten nerovný boj se smrtí zanechal závažné následky, došlo u mě totiž ke krvácení do mozku, jehož následkem u mě vznikla levostranná spastická hemiparéza, laicky řečeno nemám pod kontrolou pohyby levé poloviny svého těla.
První dva měsíce svého života jsem strávil v porodnici v Podolí a když jsem nabyl dostatečných sil a váhy, tak mě pustili ven a konečně jsem mohl poznat svůj domov. Od samého začátku jsem s rodiči cvičil Vojtovu metodu a měl tu čest s desítkami pánů v bílých pláštích, kteří nade mnou vyřkli různě závažné ortele. S časem se u mne projevila i dětská epilepsie, která mi ztrpčuje život a čas od času zbrzdí moji rehabilitaci. Za dva a půl roku svého života jsem byl na třech rehabilitačních pobytech v Klimkovicích a v Jánských lázních. Všechno mi jde samozřejmě mnohem pomaleji než mým vrstevníkům, to se taky není čemu divit, protože mě neposlouchá ani horní, ani dolní končetina, a to pak jako batole těžko hledáte rovnováhu, o pohybu ani nemluvě.
Doma se do úmoru snaží, aby mi bylo líp, cvičí se mnou, učí mě všemu možnému a moc si přejí, abych se jednoho dne dokázal postavit na vlastí nohy. Všichni rodiče vždycky chtějí, aby jejich dítě bylo to nejšikovnější, nejsilnější a nejchytřejší, na to se ale u nás nehraje, doma si všichni maximálně přejí, abych za ostatními moc nezaostával. Mají mě rádi takového, jaký jsem, a prožívají se mnou všechno zlé i dobré. Co vám mám povídat, taky z toho nejsem dvakrát nadšený, že ve svých téměř třech letech ještě neumím mluvit ani chodit a levou ručičku mám pořád v křeči nataženou, ale mám obrovskou vůli to změnit.
Většinu času se posunuji po zemi po celém bytě seč mi síly stačí a objevuji, co mám na dosah, moji vrstevníci přece už taky nějaký ten pátek pobíhají všude možně a shazují na zem, na co přijdou. Taky bych nejraději utekl mámě z kuchyně do obýváku a shodil jednu z těch ošklivých váz, co stojí na polici tak v mé výšce, jako to dělají ostatní děti. Nedokážu se ale sám ani postavit na nohy, takže by mi máma za takový kousek nejspíš nejen nevynadala, ale s největší pravděpodobností by se u nás oslavovalo.
Moji rodiče se snaží využít veškerých možností moderní medicíny, aby mi pomohli k normálnímu životu.
(Sepsala teta Marianna.)